Příchod Féničanů na Sardinii odpovídá prekoloniálnímu období (900 – 800 př. n. l.), po kterém následuje zakládání kolonií podél jihozápadního pobřeží, jako je Nora (kde byl objeven nejstarší semitský nápis na ostrově), Sulki (dnešní Sant’Antiocco), Tharros (Cabras), a Carales (Cagliari).

Aby zajistili bezpečnost svých kolonií, začali Féničané budovat první pevnosti ve vnitrozemí (Monte Sirai poblíž Carbonie), které byly ještě zpevněny Kartaginci, když od roku 500 př. n. l. africké město získalo nadvládu nad koloniemi na západě.

Nadvláda Kartiginců nad Sardinií, trvající až do příchodu Římanů v rámci druhé punské války, se omezovala na pobřeží a komunikační cesty, po kterých se dováželo zboží v rámci výměn s nepodrobeným obyvatelstvem Barbagie z vnitrozemí.

Mimo města, vystavěná jako přístavní trhy obklopené nepravidelnou sítí domů, s malými obchůdky, dílnami a městskými svatyněmi, se nacházejí pohřebiště a tophetu, místa pro obětování a pohřbívání dětí a malých zvířat. V obchůdcích se prodávaly ručně dělané výrobky dovezené z Itálie a z východu a v dílnách se vyráběly sklenice, šperky, keramika (obzvláště zajímavé jsou posvícenské masky z Národního archeologického muzea v Cagliari), kovové a kamenné sochy, z nichž jsou zvláště významné stély.

Místa, výroba a život jako takový v punských městech neprodělal během přechodu Sardinie z kartaginské nadvlády pod nadvládu římskou, po roce 238 př. n. l. žádné radikální změny. Kontinuita chodu je doložena svatyní v Antas (Flumini maggiore), jež je věnována nejvyššímu paleo-sardinskému božstvu a poté semitskému bohu Sid-Addir a tudíž Saddus Pater, zmiňovaného v klasických pramenech.

Během prvních století romanizace se hlavním městem stala Nora, kde se mezi ruinami dochovaly lázně, mozaiky domů a divadlo. Od prvního století př. n. l. vzniklo Carales, ve kterém Vám doporučujeme amfiteátr a Turris Libisonis (Porto Torres) augustinské kolonie, ze kterých se dochovaly zbytky akvaduktu a lázeňského zařízení domnělého paláce barbarského krále.

Ručně dělané výrobky římské Sardinie, dovážené (výjimečně krásná je série mramorových císařských podobizen Julia-Claudia dochovaných v Sant’Antiocco), i místní výroby, vykazují přizpůsobování se mimoostrovním způsobům, Jsou velmi podobné kontinentálním výrobkům z Itálie a Afriky, odkud pochází keramika s kolkovanou výzdobou vyvážená až do 6.-7. století n. l.

Kristianizace římského ostrova, které začalo od prvních století, nikdy nebylo přerušeno a pokračovalo dokonce během období nadvlády Vandalů, mezi rokem 455 a 534. V tomto roce vojska Justiniána, v rámci afrického tažení, získají zpět Sardinii, která se opět stává součástí římského impéria a v období mezi 6. a 10. stoletím se její vývoj oddělil od italského území a od západu vůbec, jelikož Sardinie nebyla dobyta germánskými národy, nebyla součástí území Karlovců a nepřetržitě zůstala politicko-administrativně závislá na byzantské říši.

V archeologickém nalezišti Nora byly nalezeny velmi staré stopy nuraghského období až do začátku středověku, kdy bylo město opuštěno.

Podle pověsti je Nora nejstarší město na Sardinii. Asi od 8. století kolonizace Féničanů učiní z Nory důležité centrum obchodních cest: jasně to dokazují tři přístavy, jejichž velká část je dnes pod vodou. Chrám umístěný na vrcholu Coltellazzo a obytná a výrobní čtvrť pod úrovní doby římské se také připisuje tomuto období.

Poté, během punského období, zvýšila Nora ještě více svůj význam a dosáhla velkého rozkvětu a stalo se z ní zcela jistě jedno z nejdůležitějších měst jižního pobřeží Sardinie. Staveb vybudovaných Puny je velmi málo: chrám Tanit, zbytky opevnění v Coltellazzu, tavírna a zbytky hradeb spodních vrstev pobřežní oblasti, zatímco pohřební předměty dokazují horlivost obchodních výměn. V hrobkách se dochovaly drahé keramické soupravy vyrobené místními řemeslníky nebo dovezené z Řecka, amulety, šperky z drahých kovů a dalších osobních předmětů.

Rok 238 př. n. l. značí počátek římské nadvlády. Dochované svědectví pochází většinou z období císařství. Můžeme obdivovat 4 lázeňské budovy, mozaikové dlažby, dobře dochované nádherné malé divadlo ze 2. století n. l. a několik bohatých domů umístěných v určité vzdálenosti od centra města. Obydlí obyčejných lidí byla malá, skládala se z jedné místnosti ve spodním patře a dřevěného mezaninu v horním patře, který sloužil jako pokoj.

V 8. až 9. století n. l., po dlouhém období úpadku, který začal ve 4.-5. století, když se s krizí římské říše mořská doprava stala nejistou a oblast byla příliš vystavena nájezdům pirátů, se obyvatelé Nory uchýlili do vnitrozemí a město tak zůstalo definitivně opuštěno.

Nejjižnější konec poloostrova Sinis, v severní oblasti Oristánského zálivu, si vybrali Féničané mezi 8. a 7. století př. n. l. k založení města Tharros , a to díky jeho ideální poloze pro obchod se západem Středomoří a přístupu k obilným zdrojům Sardinie. Území bylo již obsazeno nuraghskými osadami, které obchodovaly s Mykénami.

Město bylo fénické, poté kartaginské a po roce 238 př. n. l. se dostalo do rukou Římanů. Během byzantského období se stalo sídlem biskupa a mezi 8. a 9. stoletím n. l. zůstalo opuštěno kvůli nájezdům Arabů.

V nádherné přírodě mysu San Marco, kde se tyčí španělská pobřežní věž, můžete navštívit zbytky antického města: římské cesty, obydlí a obchůdky, velké punské cisterny a zbytky lázeňského zařízení, punské a římské chrámy, paleo-křesťanskou křestní kapli a trosky punského tophetu.

Na poloostrově s bohatou historií a kulturou se navíc nachází kostel San Giovanni di Sinis, jehož dnešní půdorys tří lodí je odvozen od přestavby z byzantského kostela křížového půdorysu, postaveného v 6. nebo 7. století n. l., a kostel San Salvatore, který se tyčí na místě zajímavé krypty. V okolní vesnici, kde se točilo mnoho westernů, se nachází jeden z nejlépe dochovaných lidových architektonických komplexů ostrova.

S rozlohou více než 100 km2, je ostrov Sant’Antiocco největší z menších ostrovů Sardinie. Hlavní město je Sant’Antiocco, dědictví antického fénického města Sulki. Následovně přešlo pod punskou a římskou nadvládu a v raném středověku bylo vylidněno kvůli nájezdům Arabů a znovu osídleno teprve od 18. století.

Nesmíte opomenout navštívit krypty fénicko-punského pohřebiště a punský tophet. Náhrobní kameny objevené na území tophet jsou vystaveny v místním Antiquariu, kde se nachází i jiné punské předměty a mnoho dalších z římského období.

Určitě stojí za to navštívit baziliku Sant’Antiocco. Původní základ byzantského kostela křížového půdorysu byl rozšířen a byly přistavěny křesťanské katakomby, kde byl podle pověsti africký mučedník Sant’Antiocco, patron Sardinie.

Okruh kolem ostrova Vám umožní objevovat malé překrásné pláže a dostanete se do Calasetty, přístavu, kde se nalodíte směrem na Carloforte, nejnavštěvovanější turistickou oblast.

Porto Torres je malé město proti zálivu Asinara při severním pobřeží ostrova. Za dávných dob to byla římská kolonie, založená v 1. století př. n. l., pojmenovaná Turris Libisonis. Během císařského období zažilo velký zemědělský, obchodní a námořní rozvoj. Pozůstatky římského města, v západní části dnešní aglomerace, zahrnují lázně, most, který ještě dnes překlenuje rio Manu, a archeologické vykopávky uchované v Antiquariu v Porto Torres.

Po období úpadku a se vznikem námořních republik Pisy a Janova centrum znovu nabylo života a prosperovalo pod Judikátem z Torres, jako sídlo diocézy z Porto Torres. Dobytí Aragonci značí začátek nového období úpadku, který se ještě zhorší přesídlením biskupství do Sassari. Ze středověku se v Porto Torres dochovalo nejstarší a svými rozměry nejvíce velkolepé dílo (asi 70 metrů na délku) a bezpochyby nejzajímavější dílo římské architektury na Sardinii: bazilika San Gavino.

Postavená mezi koncem 11. a začátkem 12. století, si na severním konci uchovala jediný římský portál, který je zachovalý a zdobený lidskými a zvířecími motivy. Na jižním konci se otevírají obdivuhodná goticko-katalánská dvojitá vrata. Vnitřek, prostorný a slavnostní, je rozdělen do tří lodí, s oblouky klenoucí se nad mohutnými křížovými pilíři a sloupy se zakončením z období klasicismu. Hlavní loď má dřevěnou konstrukci, zatímco dvě boční lodě mají křížovou klenbu. Blízko východní absidy jsou na katafalku vystavené tři dřevěné sochy mučedníků z Porto Torres, Gavina, Prota a Gianuaria, pro které bylo založeno kultovní místo. Předpokládá se že jejich ostatky leží v římských sarkofázích v kryptě.

Doporučujeme návštěvu ještě další památky, kostela San Gavino v Mare, který se nachází nedaleko antického východního pohřebiště Turris Libisonis, postaveného kolem poloviny 19. století na místě, kde se podle pověsti konalo mučení a pohřeb Galvina, Prota a Gianuaria. V kostele je krypta z raného středověku a po stranách dvě krypty užívané jako pohřebiště až do paleo-křesťanského období. Na závěr naleznete nedaleko města komplex z přednurghského období Monte d’Accoddi, megalitický oltář z doby měděné se zajímavou strukturou, která připomíná mezopotámský zikurat, jediný exemplář toho druhu v celém Středomoří.