Smaragdový klenot Středomoří. Tak představují cestovní kanceláře Sardinii. Na samotném ostrově zjistíte, že to vůbec nepřehánějí. Sardinie je nejobdivovanější pro své moře.
Je až neskutečně průzračné a hraje všemi odstíny modré až zelené barvy. Sardinie je ostrovem různorodosti, a to platí i o jejím dlouhém a členitém pobřeží…
Při cestách po ostrově co chvíli narazíte na podivné kamenné věže, které vám z dálky budou připomínat kbelík obrácený dnem vzhůru. Na Sardinii jich najdete na sedm tisíc.
Její dávnou minulost obestírá tajemství. Platí to i o době nurágské civilizace, jak historici nazývají období let 1800 až 500 před naším letopočtem. Nurágy jsou okrouhlé kónické věže
zakončené plošinou, které lidé stavěli z masivních kamenných bloků. Nepoužívali při tom žádnou maltu, kamenné kvádry jen umně opracovali a pospojovali tak, aby do sebe co nejlépe zapadaly.
Věže mají úctyhodné rozměry. Tyčily se do výšky 10 až 15 metrů, výjimečně i 20 metrů, přičemž průměr základny činí asi 10 metrů. Až budete nuraghy procházet, pusťte uzdu své fantazii.
Jak asi žili přibližně před 3 tisíci lety jejich obyvatelé?
Sardové jsou hrdým a svérázným národem. O obyvatelích drsného vnitrozemského kraje Barbagia to platí dvojnásob. Barbary je nazývali už římští legionáři, kterým se během dlouhé kolonizace
Sardinie tuto hornatou oblast nikdy nepodařilo zcela podrobit. Od nepaměti to byl kraj, kde se rodili odvážní a houževnatí lidé, se kterými se život v zapomenutých horských údolích nijak
nemazlil…
Na Sardinii se za rok odehraje spousta svátků, karnevalů, procesí a dalších oslav. Představují jedinečnou podívanou plnou barev a zvuků. Pochodující muzikanti z Oristana svým hlasitým
bubnováním rozproudí krev v žilách návštěvníků každé slavnosti. Jejich pestré kostýmy a zápal, s jakým bubnují, vyvolávají nadšení u jejich diváků a posluchačů.
Slavnosti jsou neodmyslitelnou součástí Sardinie. Často mají náboženský původ, připomínají pohanské zvyky a oživují sardinské tradice. Bohatou folklorní tradici má hlavně Barbagia,
hornatý kraj, ještě donedávna odříznutý od světa. K nejslavnějším svátkům tady patří karneval v Mamoiadě. Jeho aktivní účastníci se skrývají za originálními maskami vyřezávanými ze dřeva.
Městu Alghero, ve kterém vládne katalánský duch, se říká Barcelonetta – Malá Barcelona. I tyto městské hradby postavili v 16. století Katalánci. Západní pobřeží Sardinie osídlovali od doby,
kdy ostrov ovládli Aragoňané. Od té doby lidé v Algheru mluví kromě italštiny i skoro čistou katalánštinou, ale v její středověké podobě. V ulicích Alghera najdete bezpočet luxusních
obchůdků, které prodávají výrobky ze zdejšího červeného zlata, kterým jsou pro Alghero korály. Ty rostou v puklinách mořského dna. Na některých místech se za nimi stačí potopit ani ne do
desetimetrové hloubky. Pro lov korálů platí přísná pravidla. Na drahý klenot je ve svých dílnách povyšují alghérští šperkaři.
Vítejte v Orgosolu, hlavním městě sardinských murales, tedy nástěnných maleb. Staly se součástí kultury městečka i celého ostrova. Nástěnné malby se v Orgosolu objevily na konci 60. let,
kdy nepodařený italský ekonomický zázrak vystřídaly stávky a sociální nepokoje. Murales se staly nejviditelnějším uměleckým vyjádřením zklamání z této situace. Na Sardinii to bylo zvlášť
silné, ostrov zůstával stranou zájmu italské vlády, trpěl chudobou a vysokou nezaměstnaností. Sardinské protesty vyjádřené na zdech zdejších domů tak zapadají do období studentských bouří
a demonstrací konce 60. let v Evropě…
Sardinie je součástí Itálie. Obyvatelé ostrova jsou ale Italy jen podle občanského průkazu. Duší a srdcem jsou to Sardové, občané svébytného italského regionu s vlastní autonomií.
Sardům koluje v žilách krev jejich dávných předků. Obyvatel megalitických nuragů, ale i Féničanů a Římanů, kteří vystavěli starověký Tharros, kvetoucí město nad mořem, s akvadukty, cisternami,
lázněmi a chrámy. Sardové mají svůj jazyk – sardštinu. Používá ji přes milion lidí, nejen Sardové na ostrově, ale také emigranti v pevninské Itálii a jinde ve světě. Odedávna byli Sardové
odolní, pracovití a vytrvalí lidé. Zdrojem jejich obživy bylo odjakživa hlavně zemědělství.
Na Sardinii žije milion šest set tisíc obyvatel. V tom mají statistiky jasno. Pokud jde o ovce, uvádějí číslo dvakrát až třikrát vyšší. V každém případě jsou ovce na ostrově v přesile.
Všudypřítomné ovce zkrátka neodmyslitelně patří ke zdejšímu koloritu. Chov ovcí, koz a dobytka byl už od časů nurágské civilizace přibližně před dvěma a půl tisíci lety vůbec nejrozšířenějším
druhem obživy na Sardinii. Původní sardinská ovce dosahuje menšího, zato však robustnějšího vzrůstu. Sardové je chovají pro maso a mléko, ze kterého vyrábí výborné sýry.
Giuseppe Garibaldi je v Itálii všudypřítomný. Není divu. S velkou nadsázkou můžeme říct, že nebýt jeho, nebylo by Itálie. Revolucionář a národní hrdina se zasloužil o její sjednocení.
Ke slavnému tažení, které k tomu vedlo, se vypravil ze své usedlosti na ostrově Caprera, který leží při severním pobřeží Sardinie. Vybral si ho proto, aby byl blízko moře, které ho
ohromovalo a dávalo mu sílu. Už v deseti se stal námořníkem a půlku Caprery si koupil, když mu bylo skoro 50 let…
Sardinskou metropoli Cagliari nejspíš založili Féničané, proslulí mořeplavci a obchodníci. Přístav doslova splývá s městem. Po moři se odtud dostanete do Janova, Livorna, Neapole, Palerma
a dalších přístavů. Do Afriky je to odtud 200 kilometrů. Vůně dálek vás ale pohltí už tady v přístavu, kde kotví obrovské trajekty, obchodní lodě i rybářské bárky…
Sardové jsou národem pastevců, a tomu také odpovídá jejich kuchyně. Její základní prvky se po staletí nemění. Chléb, maso a sýr. Pokud vás zarazí, že si obyvatelé země obklopené ze všech
stran mořem nepotrpí na ryby, dá se to vysvětlit tím, že nikdy nebyli vášnivými rybáři a v moři viděli spíše nepřítele. Kvůli strategické poloze Sardinie na křižovatce námořních cest se
okolní národy všemožně snažily o její ovládnutí. Před neutuchající invazí dalších a dalších nájezdníků se postupně většina obyvatel přesunula do vnitrozemí ostrova a namísto rybolovu se
věnovala pastevectví a zemědělství…
(doplněno z cyklu Korsika očima Jana Šmída)
Bonifacio je drahokamem v koruně Korsiky. Není to jenom jediná středověká citadela na ostrově, ale díky své poloze na křídovém útesu vysoko nad mořem i jedna z nejpozoruhodnějších a
nejdramatičtějších scenérií v Evropě. Tato skála, omývaná ze tří stran vodami, bývala po mnoho staletí prvořadým strategickým bodem. Celý poloostrov už jen svou povahou vlastně tvoří
nedobytnou tvrz.
Zdroj: archiv České televize