Pevnost z doby judikátů, která stojí na jednom ze sedmi kopců Cagliari, je jednou z nejvýznamnějších památek hlavního města Sardinie a dnes slouží jako muzeum.
Cagliari je postaveno na sedmi kopcích a předpokládá se, že na vrcholu kopce San Michele, uctívali Římané boha Aesculapia. V byzantské éře bylo pohanské uctívání tohoto patrona medicíny nahrazeno křesťanským uctíváním svatého Michaela. Není proto náhoda, že na vrcholu kopce, na konci vlásenkových ohybů mezi bílými tufovými skalami, zelení agáve a středomořskými esencemi, se tyčí klášter a později také kostel, oba pojmenované po archandělovi.
Dnes tam nahoře stojí ve výborném stavu středověký hrad, který je dominantou města, obklopený parkem. Kdysi byl izolovaný, dnes je součástí čtvrti is Mirrionis. Z vrcholu se rozprostírá výhled 360 stupňů na celé hlavní město: opevnění čtvrti Castello, přístav, Poetto, Sella del Diavolo, laguna Santa Gilla. Panství, které bylo vždy strážcem příjezdové cesty do Campidana, uvidíte z každého místa ve městě i v jeho okolí, dokonce i na míle daleko.
Čtyřúhelníková stavba z vápence z lomů Bonaria má tři velké nárožní věže, dvě starší, na severovýchodě a jihovýchodě, postavené z dokonale čtvercových kvádrů. Jihozápadní věž je postavená později hrubší technikou, je vyšší a bez boty v základu jako ostatní dvě. Jsou propojeny stěnami, na západní straně můžete pozorovat stopy románského průčelí oratoře San Michele Arcangelo (z 12. až 13. století) a všimnout si dvou vchodů vedle sebe, náznaku budovy se dvěma loděmi, která se po začlenění do opevnění stala hradní kaplí. Kolem hradu je velký a hluboký příkop, který je dnes stejně jako tehdy překonatelný mostem, pocházejícím snad z piemontských zásahů z 18. století, které proměnily starobylé panství v moderní pevnost.
Původ je sporný. Jedna z hypotéz datuje zrod mezi konec byzantského věku a začátek období Judikátu (v 10. století), kdy měla být postavena jediná věž bránící tehdejší hlavní město Santa Igia. Pak měla být stavba dokončena pod nadvládou Pisanů. Více pravděpodobné však je, že k výstavbě došlo až ve 12. století a poté byla ve 13. zpevněna dvěma východními věžemi. Třetí věž a další přístavby byly aragonské, počínaje rokem 1325, kdy Berengario Carroz, pravá ruka císaře Alfonse, získal kopec San Michele jako léno. Za pár let jej přeměnil na pevnost a luxusní sídlo, vyzdobené vzácnými předměty (snad) uloupenými z baziliky San Saturno.
Po celé 14. století hrad Bonvehì (dobrý výhled) - v té době tak přejmenovaný kvůli nádhernému výhledu - těžil z různých panovníků. Byla to aragonská pevnost a útočiště pro dobráky, kteří se chtěli osvobodit od spravedlnosti příslibem věrnosti feudálnímu pánovi. Cagliarské úřady zpochybňovaly práci a zneužívání privilegií udělených korunou. Problém byl vyřešen vyhoštěním těch, kteří zneužívali protektorátu Carroz. Události v Bonvehì zůstaly spjaty se šlechtickou španělskou rodinou až do roku 1511: století a půl rozkvětu.
Architektonické prvky svědčí o vývoji od původně vojenského účelu k luxusní rezidenci, a to zejména v 15. století za hraběte Giacoma Carroze. Posledním členem rodiny, žijícím jako kastelánka, byla hraběnka Violante, prokletá duchovními za vraždu kněze. Na její počest byl hrad nazýván hraběnčin, říká se, že se zde stále potuluje její duch. Kromě duchů kolují legendy i o podzemních tunelech vedoucích k pokladu: je znám případ obžalování kněze (z 18. století), který se provinil hledáním pokladu ukrytého na hradě za pomoci zakázaných obřadů, jako je vzývání ďábla a recitace kouzelných formulí.
Na konci éry Carroz byl hrad na více než století opuštěn a poté byl využíván jako nemocnice během moru svatého Efisia (mezi roky 1652-1656). Vojenské funkce se obnovily na konci 18. století: v roce 1793 zažil poslední chvíle slávy, kdy hrad vybavený děly bránil město před invazí napoleonských milicí. V roce 1867 byl prodán markýzi Roberti di San Tommaso, který jej nechává zrestaurovat Dionighovi Scano a zahajuje zalesňování kopce halepskými borovicemi. Od roku 1929 do roku 1972 zde byla radiotelegrafní stanice námořnictva. Restaurační a zvelebovací zásahy z konce 20. století proměnily pevnost v moderní centrum umění a kultury a kopec v krásný park.