Celkem se ve světě tímto pojmem označuje 5 oblastí: Okinawa v Japonsku, Loma Linda v Kalifornii, Nikoy v Kostarice, Ikarie v Řecku a Sardinie v Itálii. Vědci z celého světa se sjíždějí do těchto míst a snaží se odhalit tajemství a potažmo i recept na dlouhověkost. Ačkoli mají tato místa společné jmenovatele a obecně se životní styly dlouhověkých příliš neliší, každý z nich má svá specifika. Já se ve svém psaní zaměřím na Sardinii a její historický kraj Ogliastra, kde je koncentrace centeneriánů nejvyšší.
Když jsem tento ostrov poprvé před deseti lety navštívila, neměla jsem o existenci Modré zóny nejmenší potuchy. Nevěděla jsem nic o místní historii, památkách nebo tradicích, jela jsem prostě jen s kamarádkou k moři. O tom, jak moc pro mě byla tahle cesta osudná bych mohla napsat celou knihu, to ale není to, o čem chci dnes vyprávět.
Čím více jsem se na Sardinii vracela, tím více se prohlubovala moje zvědavost a touha po poznání všeho, co se o tomto ostrově vědět dá. Vytvořila jsem si vlastní žebříček nejkrásnějších pláží, nejzajímavějších památek, nejchutnějších pochoutek a nejpůsobivějších výhledů. Mám své oblíbené vesnice, města, okresy a kraje. A pak je tu samostatná kategorie, Ogliastra. Nádherná příroda, kterou vnímáte všemi smysly od chvíle, kdy projdete jejími branami.
Monumentální skalní útvary, pod kterými si připadáte jako mraveneček, zelené lesy dosahující obdivuhodných výšin a moře tak modré, že vypadá, jako by ho nakreslili. Pohled, který si může dopřát každý z nás. Je to při cestě do vnitrozemí, kde se projeví rozdílnost charakterů a vnímání, tam kde pro někoho "nic není", se otevírá nevídaný ráj v podobě absolutního klidu a spojení s přírodou.
Cedule s modrou barvou a nápisem BLUE ZONE ohraničuje brány městečka Seulo. Kamenné domy, tyčící se nad úzkými silnicemi, vedou až do centra, kde se z náměstí otevře pohled do krajiny. Když jsem sem při svých cestách zabloudila poprvé, dostalo se mi hned královského přivítání. S širokým úsměvem a zvučným "Buongiorno" mě pozdravil stařík sedící na lavičce a pozorující dění ve vesnici. Odpovím a jdu se podívat na fotografii vyvěšenou na zdi vedle místního spolku Ecomuseo Flumendosa. To už na mě ale stařík volá a ptá se, odkud jsem dorazila. Když řeknu, že z České republiky, jen zakroutí hlavou a zeptá se, jestli něco hledám. Odpovím mu, že jsem chtěla vidět vesnici staletých a on se hlasitě rozesměje. To prý chtějí všichni a hlavně Američani, ti už tam prý byli minulý měsíc. Když se zeptám, jestli i on mezi ně patří, tak jen mávne rukou a řekne, že jemu je jenom 92, že je ještě moc mladý. S úsměvem na rtech procházím ulicemi městečka a pozoruji fotografie místních celebrit. Když se po několika minutách vrátím, náměstí je již prázdné. Po celém těle se mi rozlije hřejivý pocit respektu a pokory. Je to právě místní spolek, který čas od času pořádá různé besedy, během kterých je možné se s centenariány setkat a poslechnout si jejich vyprávění. Zážitek, který považuji za jeden z nejzábavnějších a nejobohacujících vůbec. Nadsázka a humor, se kterým odpovídají na zvídavé dotazy, pragmatismus a samozřejmost s jakou vypráví své životní příběhy a lišácké pohledy směrem k publiku mi navždy zůstanou v srdci. Většina z nich se těší nadmíru dobrému zdraví, někteří ale již nemají žádné žijící příbuzné, tedy alespoň ne ty pokrevní. Místní komunita je ale natolik propojená a silná, že se o své nejstarší obyvatele stará jako o členy rodiny a těší se a raduje z jejich přítomnosti a laskavosti.
Pokud se mi tak, jako těmto lidem, poštěstí žít v láskyplném prostředí, těšit se dobrému zdraví a lidé se budou smát mým vtipům, pak ano, chci žít do sta let.
A pokud chcete poznat tajemství sardinské dlouhověkosti i Vy, srdečně Vás zvu na svůj zážitkový zájezd:
Dlouhověká Sardinie s Kamilou 9.5.-16.5.2024