Mezi rokem 1800 a 1600 př. n. l. kultura Bonnanaro přepracuje originálním způsobem dvě kulturní složky, východní a západní, ze svého počátku a vytvoří první tvary nuragu.

Přechod ze starší doby bronzové do střední doby bronzové (1600 až 1300 př. n. l.) představuje opravdový začátek kultury, která se nazývá civilizace nuragů. Její symbolickou památkou je nurag, stavba kuželovitého tvaru z víceméně pravidelně opracovaných obrovských kamenů, uvnitř které se nachází jedna nebo více místností nad sebou s typickou falešnou kopulí nebo-li tholos.

Existuje jak v provedení jedné věže tak v komplexnějším provedení s jednou centrální věží, ke které jsou přidány další věže. Kolem mnoha nuragů jsou postaveny vesnice z kamenných chýší.

Nuraghská civilizace, mezi rokem 1300 př. n. l. a 500 n. l., je místním pojícím prvkem ostrova postupně zasažená mykénskými a fénickými obchody a poté vojenským dobitím Kartaginců a Římanů.

Pro tuto civilizaci je nejtypičtější stavbou nurag (Su Nuraxi v Barumini, Santu Antine V Torralbě, Serra Orrios v Dorgali, Losa v Abbasantě, S’Uraki v San Veru Milis, Arrubiu v Orroli), ale také svatyně (Santa Vittoria v Serri), posvátné studny (Su Tempiesu v Orune, Santa Cristina v Paulilatinu), pohřebiště pojmenované obří hroby, „tombe di giganti“, a z pohledu sochařství nejen bronzové sošky válečníků, lodí, ženských postav představujících bohyni matku nebo kněžku (dochovaných do dnešní doby především v Národním archeologickém muzeu v Cagliari), ale zároveň monumentální sochařství z kamene, doložené sochami Monte Prama v oblasti Oristano.

Nedaleko Barrumini, města Marmilla, se nachází jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť Sardinie: nurag Su Nuraxi.

Hrdě a osamoceně se tyčí na jedné náhorní rovině a je obklopený, v kopcích kolem Gesturi, dalšími nuragy, které tvoří „hvězdový systém“ se Su Nuraxi ve svém středu, což dokazuje, jaký měl tento komplex ve své době význam.

Od doby vzniku, střední doby bronzové, až do punsko-římského období, stavba podstoupila řadu změn a prošla různými vývojovými fázemi, které ovlivnily jak strukturu tak majetkovou kulturu.

Skládá se z velké věže nebo centrálního donjonu, nejstarší části obklopené baštou se čtyřmi věžemi. Uvnitř se nachází dvorek se studnou hlubokou 20 metrů pro zásobování pitnou vodou. Kolem komplexu vznikly hradby s pěti věžemi, ke kterým se později přistavěly další dvě. Vně tohoto komplexu stojí pár chýší, mezi nimi i chýše „Parlamentu“, kde pravděpodobně rokovala rada starších. Většinou jsou kulatého tvaru, s předsíní, jednou místností, studnou a pecí.

Nejdůležitější památky z posvátné architektury nuraghského období jsou chrámové studny nebo-li posvátné studny. Na celém ostrově jich je rozesetých asi tak čtyřicet.

Posvátné studny jsou postavené podle dvou typů zdiva, kyklopského, kde jsou na sebe kladené neopracované bloky, a isodomní, jako je studna Santa Cristina, kde jsou použity opracované bloky. Tato se nachází na území Paulilatina, v srdci Sardinie, uprostřed oblasti plné nuragů a na náhorní plošině nedaleko polního kostela, po kterém je pojmenována. Komplex je tvořen velkou nuraghskou vesnicí rozmístěnou ve tvaru věnce vzhledem k posvátné studni. Ta je uzavřená ve velké elipsovité ohradě a skládá se z předsíně, schodiště a studny s tholosem, kterému se také říká falešná kopule, což je technika podobná jako u stavby nuragu.

Studna tvoří střed architektonického celku, protože obsahuje podzemní vodu, která je považována za sídlo božstva. Předsíň měla většinou náboženskou funkci a sloužila kněžím a kněžkám a shromažďovaly se v ní obětiny. Posvátné a společné schodiště, které umožňovalo nabírat vodu, bylo prostředníkem mezi vnějším světem a podzemním světem božstva.