Před osmi tisíci lety se Sardové naučili opracovávat obsidián, což je druh sopečného skla, a vyrábět ostré předměty. Poté začali těžit ze zemských útrob cín a měď a vyrábět slitinu bronzu, nerostnou surovinu pro výrobu zbraní a lidských sošek, nazývaných „bronzetti“, umělecká díla nuraghské éry. Různé národy, které pak přijížděly na ostrov, těžily sardinské suroviny ve velkém.

Většina nerostných surovin Sardinie se nachází na jihozápadě ostrova, v oblasti Sulcis-Iglesiente, kde těžba ovlivnila výrazným způsobem životní styl místního obyvatelstva a jejich způsobu výstavby. V dnešní době je ale těžba vzhledem k malé konkurenceschopnosti na mezinárodním trhu omezená na minimum. Přesto si oblast zachovala sugestivní hornickou krajinu, tvořenou budovami, které již neslouží původnímu účelu, opuštěnými vesnicemi, ale i na mezinárodní úrovni výjimečně krásnou přírodou.

V roce 1998 UNESCO prohlásilo hornickou oblast Sardinie za světové kulturní dědictví. Tak vznikl „Geologický, historický a klimatický park Sardinie“, instituce, která označila hornicky zajímavé oblasti a která přispěla k zachování a ocenění tohoto dědictví. V tunelech a zastaralých šachtách se provádějí prohlídky s průvodcem a je možné navštívit haly se starým zařízením.