Page image

K nim se přidá sassarský dialekt, jehož základem je sardinský logudorský dialekt ovlivněný italštinou, a dialekt z Alghera, který je velmi blízký katalánštině. V Carloforte (na ostrově San Pietro) a v Calasetta (na ostrově Sant’Antioco) se mluví ligurským dialektem.

Sardinština je románský jazyk, který vznikl z latiny jako italština, francouzština, španělština a rumunština. Ale na rozdíl od těchto jazyků zůstal v souladu s konzervativní tendencí sardinské kultury věrný latině.

Tato tendence je přítomná i v dalších aspektech života: například oděvy, které si v každém městě, či dokonce v každé oblasti žárlivě střeží svůj střih, slavnosti, které odrážejí ozvěnu starých zvyků primitivního světa (mamuthones) nebo byzantské minulosti (l’ardia di San Costantino), hudba.

...Sardinie byla oslňujícím snem, v této zemi, kterou neznají dokonce ani sami Italové a kde si pradávné zvyky zachovaly svou původní krásu, jsem důvěrně poznal sametovou kazajku, a středověk ubíhal každý den po mém boku, jako kdyby se za poslední čtyři či pět století země přestala otáčet...
(Gaston Vuillier, Zapomenuté ostrovy. Sardinie, 1893)

Muzeum sardinských lidových tradic a života je nejvýznamnějším etnografickým muzeem Sardinie, spravované ISRE (Istituto Superiore Regionale Etnografico) spadající pod přímou správu Regione Autonoma della Sardegna.

Muzeum je pro veřejnost otevřeno od srpna 1976 a nabízí návštěvníkům celkový obrázek tradičního života na Sardinii, od práce statkářů, slavností a hudby po gastronomii a lidové kroje.

Komplex budov, ve kterých se muzeum nachází, je v Nuoru, v sedle Sant’Onofrio a jeho cílem je reprodukce tradiční sardinské vesnice. Naleznete zde celou řadu odkazů na stavební modely různých aglomerací ostrova. Výstava je rozdělená do 18 místností o rozloze asi 1000 m2.

Sbírka muzea zahrnuje 7000 předmětů: ručně dělané textilní výrobky a výrobky ze dřeva, hudební nástroje, předměty pro práci a domácnost, oděvy a šperky, které pocházejí z období mezi koncem 19. a polovinou 20. století.

Během karnevalů Sardinie oživuje své nejstarší tradice, které se někdy ztrácejí v temnotě dávných dob. V Mamoiadě chodí průvody Mamuthones a Issohadores: první nosí dřevěnou černou masku, černou kůži z beraní vlny a halasně zvoní, druzí mají červenou kazajku, příčný opasek z bronzových a měděných rolniček a v ruce drží provaz z rákosu, kterému se říká sa soha. Najdeme zde mnoho symbolů, které oslavují vítězství pastevců Barbagie (issohadores) nad saracénskými nájezdníky zajatými a přivedenými v průvodu (mamuthones), a dokonce odkazují na rituály plodnosti předků spojené s primitivními kulty rozšířenými po celém Středomoří.

Karneval z Mamoiady

Průvod ze Samughea se v určitých ohledech podobá tomu z Barbagie: účastníci jsou: Mamutzones, kteří mají na sobě kozí kůži a vysoký klobouk z korku, ze kterého vystrkují velké rohy, černý obličej a dva páry zvonců připevněných na těle, dále s’Urtzu, antropomorfní obětní beránek s kšticí z černé kozí bradky, a sur Omadore, postava pastýře s dlouhým černým kabátem. Jsou zde patrné také odkazy na staré dionýské kulty, mamutzones, stoupenci Dionýse, tančí okolo s’urtzu, představujího boha, který je obětován, zatímco su omadore ho mučí až do jeho obětování.

V Bosa je důležitým momentem společenské sounáležitosti Karrasegare. Během posledních dní kolektivní euforie kulminuje kolem Gioldzi. V podobě obří slaměné a hadrové panenky umírá symbol Karnevalu. Je to jeho osud, na večer na karnevalové úterý je upálen na hranici. Rituál bývá oznamován během dne zpěvy s’attittadora a maskami v černých smutečních oděvech.

Ovodda je nejslavnější a nejveselejší na Popelečnou středu, obyvatelé vyjdou do ulic ve starých oděvech a s černým obličejem od sazí. Toto je podmínkou také pro turisty, kteří se účastní slavnosti. Večer, po dni plném veselí, kdy se nabízejí sýry, klobásy, koblihy a vítečné víno, přijde na řadu proces s tyranem Don Conte, v podobě obrovské panenky, která je extrémně šeredná, vulgární a obscénní. Její osud je zpečetěn: odsouzena k upálení na hranici.

Nakonec Tempio Pausiana, kde probíhá jeden z nejslavnějších karnevalů Sardinie. Stovky lidí se účastní oslav a folklorní skupiny z celého světa procházejí ulicemi. V neděli se pozornost soustředí na svatbu krále Giorgia, postavy, která odkazuje na prvky před Římany, spojené s úrodností půdy, a Menneny, která se stává kurtizánou a jeho ženou a která ho doprovází na jeho cestě, ale nesdílí jeho osud. V úterý je král souzen a odsouzen k upálení na hranici, přičítajíc mu všechny chyby za uplynulý rok.

Sartiglia je jedna z nejtradičnějších lidových sardinských oslav. Jedná se o koňské dostihy pořádané v Oristanu poslední karnevalovou neděli a na karnevalové úterý.

Slavnost La Sartiglia v Oristanu

Každý rok se jí účastní tisíce lidí, kteří se tlačí na kraji dráhy z hlíny a slámy, jež křižuje hlavní ulice města, aby tleskali a fandili jezdcům, účastníkům tohoto ohromujícího, ale v Evropě již vzácného, honu za hvězdou.

Protagonisty dostihů jsou cválající koně a jezdci, kteří mají za cíl propíchnout velkým mečem hvězdu zavěšenou podél dráhy.

Rituál začíná slavnostním předáním zbraní a výstroje veliteli dostihů su Componidori, který nese prvky jak mužských tak ženských oděvů. Od této chvíle se stává polobohem a jeho posvátnost zaručí úrodnost půdy. On spolu s jeho sluhy rozhodne, kolik a kteří jezdci budou mít tu čest a dostanou meč na hon za hvězdou. Příznivé předpovědi úrody záleží na počtu hvězd, které jezdci dokáží navléknout na meč. Poté, co stojí v čele průvodu páru jezdců, Componidori zahájí dostihy navléknutím první hvězdy za mohutného potlesku davu.

V Sardinii je silně prožíván rituál vyvolávání utrpení, smrti a vzkříšení Krista. Během Svatého týdne se od severu až k jihu na celém ostrově odehrává mnoho tradičních slavností, které pocházejí z velké většiny ze španělské kultury.

V Cagliari se nejdojemnější a nejpodmanivější slavnost koná v pátek, kdy se znázorňuje pohřbívání Krista. Tato slavnost je zorganizovaná třemi bratrstvími (San Crucifisso, Solitudine a Gonfalone) a rozptýlí se do ulic města ve stejném počtu procesí. V sobotu ráno se v katedrále koná rituál su Scravamentu, dojemné snětí z kříže.

V Iglesias se v úterý koná procesí Mistérií, nesoucí sedm soch znázorňující utrpení Krista a v poslední řadě Svatou Marii Sedmibolestnou, která má propíchnuté srdce třemi meči. Ve čtvrtek večer se koná procesí Svaté Marie Sedmibolestné: její socha je přinesena do sedmi kostelů města, kde je zřízen Svatý hrob pro symbolické hledání syna. Na druhý den ráno se koná procesí Ježíše v Calvaire, následované Svatou Marií Sedmibolestnou. Večer se koná jeden z nejdojemnějších rituálů: pohřbívání Ježíše, který je jako mrtvý znázorněný nádhernou sochou ze 17. století.

Je třeba zdůraznit, že jak v Cagliari tak v Iglesias je rozšířen zvyk vystavovat v kostelích is nenniris, talíře s vatou kam byla zaseta semena obilí a zeleniny, ponechané k vyklíčení v šeru, aby vyrostly téměř bílé rostlinky, které symbolizují vzkříšení po smrti a odkazují na mýtus o Adonisovi, který zapouští kořeny do fénického světa. V Castelsardo, jediné místo, kde posvátné slavnosti trvají po celý Svatý týden, se koná nejdůležitější rituál na Svaté pondělí, za úsvitu v románském kostele Santa Maria di Tergu. Slouží se tam mše za přítomnosti Mistérie. Poté probíhá dlouhé procesí, které končí u bašty hradu a zase se vrací ke kostelu. Během odpoledne se v ulicích města, které jsou osvětlené petrolejovými lampami, koná procesí za doprovodu mnohohlasných zpěvů. Tyto zpěvy doprovázejí také procesí, které se večer vrací do kostela Santa Maria di Tergu.

V Algheru se první procesí koná při Nešporách na Svatý pátek: černě oděné dames doprovázejí modlu Svaté Panny, Mater dolorosa, ve smutečním oděvu. Odpoledne se v katedrále koná smuteční liturgie, zatímco večer se koná obřad desclavament, což je vzhledem k dramatičnosti katalánský obřad, kdy čtyři baroni ve východním oděvu sejmou Krista z kříže a položí ho do bressol, rakve v barokním stylu z ryzího zlata. Na závěr večera je Kristus přenesen do ulic města za doprovodu starých zpěvů tenores v katalánštině.

Každý rok 14. srpna se v Sassari slaví Festa dei Candelieri, Svátek Svícnů, u příležitosti oslav Nanebevzetí Panny Marie. Obyvatelé Sassari každý rok obnoví svůj slib daný v 16. století Panně Marii, aby zbavila město morové epidemie. Od té doby začali představitelé skupin občanů nosit na procesí každý rok sedm velkých svíček. Každý zastupoval jednu skupinu nebo lépe řečeno jeden ze starých cechů města: venkovské skupiny (statkáře a pastýře, zelináře a koláře) i menší skupiny (krejčí, zedníky, ševce, obchodníky). S postupem času, spolu se změnami společnosti, i tato řemesla podstoupila řadu změn. Některé skupiny byly přidány, jiné opustily procesí, jako to dávno učinili obchodníci.

"Candelieri" ze Sassari

Svíce jsou dnes dřevěné sloupy vysoké tři metry a vážící asi 400 kilogramů. Navrchu je zdobí mnoho barevných hedvábných stuh. Jelikož vztyčení těchto sloupů má hluboký a starý náboženský význam, svátek probíhá v radostné a okázalé atmosféře. Účastníci chodí tanečním krokem za doprovodu flétniček a bubínků a následují le cabu carriaggiu, hlavního nosiče, který couvá malými skoky. Nosiči dělají s velkými svícny piruety a krouživými pohyby a ohyby se přibližují k davu občanů, kteří jsou zároveň protagonisty i diváky. Tyto scény jsou velice působivé.

5. a 7. července se v Sedilu koná l’Ardia di San Costantino, církevní slavnost a zároveň také okázalé koňské dostihy. Slavnost symbolizuje vítězství císaře Constantina nad Massenziem v Ponte Milvio. Sedilo je jediné místo na západě, kde se slaví první římský císař, který přistoupil na křesťanství. Jeho kult je na východě velmi rozšířený a odkazuje na dávnou přítomnost byzantských vojáků. Koňské dostihy se konají kolem polní svatyně postavené ve vyumělkovaném stylu uprostřed velkého přírodního amfiteátru. Jezdci se dají do zběsilého poklusu kolem kostela v sedle na svých nádherných koních křížence anglo-arabsko-sardinské rasy. Objedou několik kol a předstírají bitvu a odvážně projedou Obloukem San Constantino.

Slavnost L´Ardia di San Costantino v Sedilo

Cílem dostihů je, aby sa pandela madore (velitel jezdců) a dva další pandelas nižšího postavení (vlajkonoši), kteří řídí dostihy nesouce vlajky, nebyli předstiženi jinými jezdci. Pomáhají jim sas iscortas (stráže). Stráže a vlajkonoši mohou v krajním případě použít vlajky jako hole, aby znemožnili ostatním jezdcům je předjet. Řev davu při úderu gongu velitelem jezdců pandela madzore, který značí začátek závodu, červencové slunce, zvířený prach z dusotu koní, slepé výstřely střelců rozmístěných podél dráhy, pot a někdy i krev koní a jezdců dodávají slavnosti tajemný a divoký pathos.

Od 1. do 4. května se mezi Cagliari a Nora koná slavnost Sant’Efisio, římského válečníka, který byl podle pověsti v antickém římském městě Nora za dob císaře Dioklétiena prohlášený za mučedníka. Když v roce 1656 propukl v Cagliari mor, město vyvolávalo zásah Svátosti, a učinilo slavnostní slib, že ho donesou v procesí až na místo umučení.

Slavnost Sant´Efisio v Cagliari

Církevní význam svátku se dodržuje Arcibratrstvem ze Sant’Efisio, které má sídlo v kostele Sant’Efisio v srdci Stampace, jedné z historických čtvrtí Cagliari. Přípravy začínají již několik dní před slavností: spolubratři a spolusestry ozdobí modlu prapory a obyvatelé ulic v okolí kostela vyčistí ulice a ozdobí balkony květinovými prapory.

Ráno 1. května, dříve než vůz Svatého projede ulicemi centra, aby se poté vydal směrem k Noře, projíždějí is traccas, staré vozy tažené voly se slavnostními ozdobami. Načež průvody stovek mužů, žen a dětí z různých oblastí Sardinie, oděných do tradičních místních krojů a ozdobených nádhernými starými šperky vytváří barevný obrazce. Pak je řada na kampidánských jezdcích a na milicionářích na koních, v blůze a berritta (vysokém klobouku) červené barvy, ozbrojených arkebuzou. Za dávných dob to byla opravdová ozbrojená četa proti saracénům, kteří plenili pobřeží. Stále na koních pochodují městský úřední činitelé, včetně alternos, kteří zastupují radní z Cagliari.

V poledne Svatý spolu s vozem opouští kostel a projíždí městem za doprovodu spolubratří, věřících kteří zpívají is goccius, básnické skladby španělského původu, hudebníků hrajících na launeddas, starý lidový dechový nástroj vyrobený z rákosu. Slavnostním momentem oslav je průvod ve Via Roma před radnicí, po posypu z kvíktů, sa ramatura. Právě v tu chvíli měsští úřední činitelé, sirény lodí v přístavu a jásající dav vzdávají hold Efis martiri gloriosu de Sardigna speziali prottetori poderosu („Efisiovi, slavném mučedníkovi, zvláštnímu ochránci Sardinie“).