Architektura byzantské Sardinie vykazuje vliv východních vzorů, zároveň však zůstává věrná prototypu martyria křížového půdorysu s kupolí s překříženými rameny valené klenby. Toto měla být původní struktura tří velkých kostelů, postavených mezi 5. a 7. století. San Saturnino di Cagliari (rekonstruovaný v románském slohu poté, co byl roku 1089 věnován viktoriánským mnichům), Sant’Antiocco ze stejnojmenné oblasti a San Giovanni di Sinis (Cabras).

Existuje také pár křížových kostelů s kopulí menších rozměrů (v Bonarcado, Simaxis, Nuxis, Cossoine, Iglesias, Ittireddu, Assemini), u kterých je obtížné stanovit přesnou chronologii.

Je možné, že byly postaveny mezi 9. stoletím a prvními desetiletími 11. století, když se byzantská Sardinie stávala Sardinií Judikátů.

Během těchto století místní představitelé vládních zastupitelů císařství v Konstantinopoli byli prakticky nezávislí na Byzantské říši a sami se povýšili na úroveň „soudců“, de facto nejvyšší autority čtyř nejvýznamnějších měst ostrova: Cagliari, Oristana, Porto Torres a Olbie. Tímto způsobem vznikly čtyři judikáty nebo-li Království Cagliari, Arborea, Torres a Gallura, na které se Sardinie dělí od poloviny 11. století. Ve druhé polovině 11. století byla zahájena intenzivní výstavba a v následujícím století vzniklo architektonické panorama, které je nejzachovalejší a nejvýznamnější z evropského románského stylu a které charakterizuje historické stavby ostrova. Zvyšující se vliv námořních republik Pisy a Janova na politicko-sociální život judikátů byl příčinou přítomnosti skupin pocházejících z Toskánska a Ligurie, které se usadily na Sardinii a praktikovaly jejich místní zvyky. Rozměry kostelů jsou spjaty s jejich funkcí: největší je okázale zrekonstruovaná románská basilika San Gavino v Porto Torres, dále pak palatýnská kaple Santa Maria del Regno v Ardaře, katedrály jako je San Simplicio d’Olbia, San Pietro di Bosa, Sant’Antiocco di Bisarcio (Ozieri), San Pietro di Sorres (Borutta), San Nicola d’Ottana (vysvěcená v roce 1160), Santa Giusta ve stejnojmenné oblasti, kostely benediktýnských mnichů z Monte Cassin jako Santa Maria di Tergu, kostel jako Santissima Trinità di Saccargia (Codrongianos), cisterciácký jako Santa Maria di Corte (Sindia) a viktoriánský jako Sant’Efisio di Nora (Pula). Ostatní kostely, také klášterní nebo farní, jsou středních a menších rozměrů.

Pád Judikátu Cagliari do rukou Pisanů v roce 1258 tvoří historický základ pro výstavbu katedrály Santa Maria a starých hradeb čtvrti di Castello („Hradní čtvrť “). Která byla dokončena v letech 1305-07 vybudováním věže San Pancrazio a Sloní věže, „Torre dell’Elefante“, podle projektu Giovanniho Capuly. Ve druhé polovině 13. století byla rozšířena Santa Maria di Bonarcado a byla postavena katedrála San Pantaleo di Dolianova. Při její stavbě vznikly spolky, které vybudovaly i několik menších místních kostelů. V roce 1293 architekt Anselmo da Como vedl výstavbu San Pietro di Zuri (Ghilarza), kde je patrný přechod z románského na gotický sloh.

Kostel Santissima Trinità di Saccargia, uprostřed zelenající se kotliny na území Codrongianos, je jeden z nejkrásnějších příkladů románské architektury na Sardinii.

Postavený ve dvou fázích, od počátku 12. století, patřil Benediktýnům z Camaldoli, kteří žili v klášteře, z něhož se dodnes dochovaly jen trosky.

Uvnitř se nachází prostorný sál v jediné lodi s transeptem, na kterém jsou tři absidy obrácené na severovýchod. Před fasádou stojí sloupoví s klenutou klenbou, zatímco na severu je umístěna vysoká zvonice ve čtvercové věži a sakristie.

Fasáda rozdělená do tří horizontálních řad dokládá pisánský původ. Ve dvou horních řadách, sled malých oblouků tvoří falešné lodžie, zdobené ornamenty z mramoru různých barev.

Holé stěny vnitřku kostela nás nutí obrátit pohled na absidy, kde se dochoval výjimečný cyklus fresek, přičítaných latinsko-toskánskému malíři.