Roku 1297 dal papež Bonifác VIII Království Sardinie v léno Jakubovi II, králi Aragonskému, a vytvořil tak předpoklady pro expedici infanta Alfonse, který se roku 1323 vylodil na ostrově a dobyl pisanský hrad z Cagliari.

Během let, kdy bylo město obléháno, vybudovali Aragonci chrám Madona di Bonaria, první goticko-katalánskou stavbu na Sardinii, a po roce 1326, v katedrále v Cagliari, vedle „pisánské“ kaple, umístěné napravo od presbiteria vybudovali na levé straně kapli „aragonskou“ jako symbol moci nových vládců.

Dlouhý proces pokatalánšťování ostrova trval po celé jedno století, za války mezi Aragonskou korunou a Královstvím Arborejským až do událostí, které mezi lety 1409 (bitva di Sanluri) a 1478 (bitva di Mancomer), definitivně potvrdily dobytí Sardinie Aragonci.

Po dobu celého 14. století trvaly umělecké vztahy s italským kontinentem a především s Toskánskem, které jsou doložené díly jako jsou fresky v kapli hradu ze Serravalle v Bose, retábl d’Ottana (objednaný mezi lety 1339-43 biskupem Silvestrem a Marianem IV, budoucím soudcem v Arboreře) a mramorová socha svatého biskupa v kostele San Francesco d’Oristano (podepsaná Ninem Pisanem kolem roku 1360). Od začátku 15. století probíhaly změny obchodních a kulturních cest, které už nevedly do Pisy, ale spíše do Barcelony a Neapole. Mezi liturgickými předměty v kostelech zmíníme retábl typem a původem z Katalánska a Valencie.

První exemplář, který se dochoval do našich dob, je retábl Zvěstování Panny Marie přibližně z let 1406-09 a přičítaný katalánskému malíři Joanovi Mateovi. Kolem poloviny století se ostrovní zmocněnec neomezoval již pouze na dovoz retáblů z Katalánska, ale vyžadoval přesun i samotných umělců. V letech 1455-56 dva španělští malíři, Rafael Tomás a Joan Figuera, namalovali v Cagliari retábl San Bernardino. Nejvýznamnější osobnost sardinsko-katalánského malířství 15. století zůstává dodnes neznámá: jedná se o mistra z Castelsarda, jemuž jsou přičítána díla v Barceloně, na Korsice a na Sardinii, z nichž jediné dílo, jež lze datovat je retábl z Tuili, za který mu bylo zaplaceno v roce 1500.

Nové století značí vstup Království Sardinie mezi území španělské koruny. Na jedné straně v této době byly dokončeny farní kostely v oblasti Campidano podle San Giacoma di Cagliari, a na straně druhé se vytvořil podobný vzor, který se aplikoval na farní kostely severní části Sardinie. Fara těchto goticko-katalánských kostelů je ideálním místem pro umístění retáblů, které dominovaly dokonce v interiérech románských budov, jako například retábl z Ardary z roku 1515, který je největší z celého ostrova.

V Cagliari od dvacátých let 16. století zaujímala v malířství přední místo „škola di Stampace“ (pojmenovaná po čtvrti, ve které se nacházel její ateliér) a osobnost Pietro Cavaro, který se roku 1518 podepsal pod retábl z Villamar a zavedl vzory italské renesance. Ve druhé polovině století to byli synové Michele a Antioco Mainas, kteří se dostali na výslunní a do ateliérů Stampace. V severní oblasti Sardinie působil jiný neznámý umělec, Mistr Ozierský, jehož dílo odráží přizpůsobení se vyumělkovanému stylu.

V posledních desetiletích se klasicismus, zavedený v oblasti Cagliari kulturní politikou Filipa II, odráží nejen v architektuře (kostel Sant’Agostino Nuovo1577-80), ale oblíbil si ho také mecenáš, který porušil monopol místních dílen a obracel se na mimoostrovní dílny. Podobný trend trval po celou dobu 17. století, kdy se na ostrově vylodilo mnoho malířů janovské, římské a neapolské školy. Z těchto měst pocházejí dřevěné sochy umístěné do výklenků barokních retáblů, které nahradily gotické v presbiteriích kostelů.

V architektuře jezuitského kostela Santa Caterina (1579-1609) v Sassari, při rekonstrukci katedrály v Cagliari (zahájené roku 1615 kryptou mučedníků a dokončené roku 1703 barokní fasádou) a při výrobě impozantního portálu katedrály San Nicola di Sassari z roku 1714 a která se vyznačuje bohatou barokní výzdobou, nacházíme vzájemný vliv děl místních stavebníků a sochařů a mistrů pocházejících z italského kontinentu.

Národní obrazárna v Cagliari, která se nachází v komplexu muzea Citadella dei Musei, Vám umožní poznat sardinské malířství a vliv katalánsko-valentského malířství v 15. a 16. století. Většina malířských děl pochází z kostela San Francesco di Stampace z Cagliari, který se nedochoval, jako je Triptych Útěchy připisovaný umělci jménem Michele Cavaro. Členové rodiny Calvaro z Cagliari byli hlavními představiteli „školy Stampace“, pojítkem mezi místní malířskou tradicí a italskými a katalánskými uměleckými nároky.

Malířská díla, která se dochovala, jsou většinou rektábly. Slovo je odvozeno z katalánského retaule (z latiny recta tabula altaris), což je označení právě pro rektábl. Mezi nejvýznamnější díla patří Rektábl Zvěstování Panny Marie od Joana Matese, malíře který působil mezi 14. a 15. století, a rektábl di San Bernardino od Rafaela Tomase a Joana Figuery, který dokládá vlámský vliv na místní uměleckou výrobu. Kromě malířských děl ze 15. a 16. století můžete obdivovat olejomalby na plátně ze 17. století.

Katedrála v Sassari, nazývána San Nicola, se tyčí na náměstí Piazza Duomo v srdci historického centra města. Z románského kostela se dochovala zvonice s šedesáti klenáky, které slouží pro umístění keramických nádob, často používaných v pisánské architektuře.

Románská stavba prošla řadou rekonstrukcí, první probíhala mezi lety 1480-1505 v goticko-katalánském slohu, zatímco dnešní barokní fasáda vznikla mezi polovinou 17. století a začátkem 18. století. Fasáda má tři lodžie, kde jsou umístěny sochy mučedníků Galvina, Prota a Gianuaria a socha San Nicola. V katedrále můžete obdivovat výtvarná díla jako Poslední večeře od Giovanniho Marghinottiho, která se nachází v posledním rameni traseptu.

Tři sály uzavírají vzácná umělecká díla z Muzea Pokladu Katedrály, mezi nimiž je socha San Gavino z masivního tepaného stříbra s reliéfním zdobením, lidově nazývána Santu Bainzu di la prata a darovanou katedrále mezi 1670 a 1675 váženou osobou jménem Galvino Fara, původem ze Sassari a lékařem Filipa IV, Karla II a Mariany Rakouské.